Jen opravdu bohatí Římané si mohli dovolit bydlet ve vlastním domě, ostatní lidé bydleli zejména v domech činžovních. Ve 4. století n. l. bylo v městě Římě okolo 2 tisíc soukromých domů a přibližně 46 tisíc domů činžovních. Dům bohatého Římana byl velmi prostorný, s předsíní, jídelnou, atriem, mnoha ložnicemi a pokojíky. V zadní části domu byla dvorana se sloupořadím a vodotryskem. Rovněž vnitřní vybavení domu bylo honosné, byly v něm nástěnné malby, mramor a mozaiky. Domy byly vytápěny ústředním topením. Jeho podstata spočívala v proudění ohřívaného vzduchu pod podlahou a v kanálech ve zdech. Z ulice připomínal dům kamennou pevnost, do které se nedalo odnikud vniknout. Taky okna směřovala do dvora. Z ulice vedl do domu pouze jeden vchod, který střežil otrok. Tento otrok – vrátný byl vyzbrojen pořádným klackem proti nevítaným návštěvám.

Někteří bohatí Římané měli ještě jeden dům zvaný villa. Bylo to honosné venkovské nebo přímořské sídlo, ve kterém trávili volný čas a dovolenou. Slovo villa znamenalo taky zemědělskou usedlost. Pokud jste byli tak bohatí, že jste vlastnili více než jeden dům, mohli jste si vybrat, ve kterém domě strávíte svůj čas. Mohli jste si říci stejně jako básník Martialis: „Kdykoliv jsem oděn do smutku a potřebuji odpočinek, jedu do své vily.“

Převážná část obyvatel v římských městech však bydlela v domech činžovních. Činžovní domy měly až čtyři poschodí, což se Římané mohli dovolit díky svému stavitelskému umění. Zdi z cihel a kamene spojovala vynikající malta z vápence a čerstvé zeminy sopečného původu. Římané znali dokonce i beton. V přízemí činžovních domů byly obvykle obchody a dílny. Římané nestavěli u svých domů komíny. Zima byla totiž obvykle mírná, trvající jen pár týdnů. Pokud vůbec topili, tak v přenosných kamínkách, bez odvodu do komína, nebo v malých krbech.

Římané si nepotrpěli na příliš mnoho nábytku. Charakteristickými náležitostmi každé římské domácnosti byl krb a domácí oltář – symboly rodinného domova. Nejdůležitějším kusem nábytku bylo lehátko. Říman totiž doma mnohem častěji ležel, než seděl. Lehátka v jídelnách bohatých Římanů byla taky z mramoru a byla obložena měkkými polštáři a přikrývkami. Židle byly většinou bez opěradla a sloužily spíše návštěvám. Do skříní si Římané ukládali různé náčiní a papyrové svitky. Římané si zakládali na honosných stolních deskách často na zděných podstavcích. Proslulý politik a řečník Cicero prý zaplatil za stůl z tůje neuvěřitelnou částku 125 tisíc stříbrných denárů. Nádobí bylo zprvu měděné, bohatí lidé pak později používali nádobí stříbrné a stříbrné servisy. Stříbrná slánka však nesměla chybět ani v té nejchudší římské domácnosti. Římané si potrpěli na dobré osvětlení. Candelabrum, latinsky doslova nosič svíček, dal jméno nejenom svícnům, lustrům a pouličním svítilnám v řadě evropských jazyků, ale i jednotce svítivosti – kandela. Římské kandelábry byly většinou malými uměleckými díly.

Líbil se ti tento článek? Přečti si i další ze série.

Jsi 3500. čtenář tohoto článku. Děkujeme.

Jiří Glet
Latest posts by Jiří Glet (see all)
Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail