Recenze: Ivan Kašpárek - Tikot

Může mít i psycholog psychické problémy? A jak se z nich vlastně může dostat? Může sám sebe vyléčit? Může vyhledat pomoc jiného psychologa? Jenže, co když ty hlavní problémy a nesnášení vlastního já pramení z událostí, které nedokáže přiznat nikomu jinému? Co když se topí v moři viny, že zmařil život něčí život, ale strach mu nedovolí se přiznat?

„Přítmí ulice vstoupilo oknem do mého pokoje a zatlačilo stíny, které se ještě před chvílí plazily po stěnách a podlaze bytu, někam dovnitř mojí duše.“

Psycholog Jan Eimut, duševně rozpoložený rozchodem se ženou, v pocitu zabřednutí do bahnitého dna psychického utrpení, tráví své večery utápěním chmur v alkoholu a rozmlouvání s měsícem. Netuší však, že dno utrpení je mnohem hlouběji, než si dovede představit. Křivka pohrdání sama sebou se rapidně zvedne, když podnapilý srazí mladou ženu a způsobí jí tak trvalé ochrnutí.

„Tady ji ten hajzlík srazil a ujel. Naše slavná policie samozřejmě nic nevypátrala. Ten grázl si pořád běhá po svobodě. Neděsí vás představa, že možná denně potkáváte takového člověka?“
Děsí. Každé ráno, když ho vidím v zrcadle, je mi z něj špatně, myslím si, ale neodpovídám.“

Psychologický román Ivana Kašpárka, Tikot, je výborně napsaným debutem, který nutí čtenáře zamýšlet se spolu s hlavními postavami nad pocitem vinny a vyrovnávání se s životními překážkami. Autor v příběhu střídá pohledy viníka i oběti, jejich pocitů, představ i myšlenkových pochodů.

„Jako se slévají potůčky v potoky a potoky v řeky, tak se moje chyby, které jsem napáchal, stékají v dravý proud. Opilé večery a jízda noční Prahou v jednom z nich, nehoda s krutými následky pro mladou slečnu, útěk před odpovědností a k té nejhorší spěji“

Ač jde o první knihu autora, není to na stylu psaní poznat. Autor píše s lehkostí, všechny barvité obraty a přirovnání umocňují tíživost díla a vše působí reálně nutí k zamýšlení a vcítění do mysli postav.