Joy Fielding je velmi známou a uznávanou spisovatelkou, jejíž knihy rychle šplahají po žebříčku bestsellerů. Napsala už několik desítek knih a je velmi oblíbenou autorkou ženské populace. Není se čemu divit, protože její hrdinky jsou převážně ženy, které prožívají nějaké životní krize. Nejinak je tomu i u její poslední vydané knihy s názvem „Povídej, co vidíš“. Na databázi knih je hodnocena 83%, což je opravdu velmi slušné hodnocení. Jak jsem s knihou byla slargepokojená já? Čtěte dál a vše se dozvíte.

 

Být detektivem v prestižní právnické společnosti je opravdu velmi zajímavý job. Rozhodně si člověk určitě nemůže stěžovat na nudu. Toto povolání vás musí bavit, musíte být trpěliví a vytrvalí…pak sklidíte ovoce vaší píle. Byla jsem přesně taková, byla jsem houževnatá, vytrvalá a trpělivá. Byla jsem dobrá. Byla jsem všechno a teď nejsem vůbec „nic“…

     A kdy se ze mě to „nic“ stalo? Stačil jeden jediný večer, jedna malá nepozornost a můj život se obrátil vzhůru nohama.

     Ten večer jsem se věnovala dalšímu z mnoha případů, rutinní záležitost. Jsem školená na to, zachovat chladnou hlavu, dělám bojové sporty a řekla bych, že jsem celkem otřelá a umím si v mnoha svízelných situacích velmi dobře poradit. Tedy uměla.

     Sedím ve křoví v jedné klidné Miamské uličce a pozoruji svým triedrem protější dům. Potřebuji zjistit, jestli se jeden muž, který dluží na výživném své manželce, nevrátil zpět. Jestli tu je, tak já ho určitě najdu, o tom nepochybuji. Jsem soustředěná, ale zvuk té proklaté praskající větvičky zaslechnu až na poslední chvíli. Než se stihnu otočit, mám na ústech velkou ruku v kožené rukavici a ta druhá mi přes hlavu navléká polštářový povlak. Nic nevidím a moje vnitřní panika sílí. Bráním se jak nejlépe mohu, ale ten muž je příliš silný. Měla jsem být pozornější, kdybych zareagovala včas, možná bych se stihla lépe bránit. Možná a kdyby…. Slova, která budu ve své hlavě omílat do konce života. Ta praskající větvička… slyším to pořád a nejen to. Už navždy ucítím jeho mentolový dech…už navždy mi v uších budou znít jeho slova, ten chraplavý šepot, kterým mi nařizuje: „Řekni, že mě miluješ.“

     Můj život se v tu chvíli rozplynul, byla jsem jako v bublině, odpovídala jsem policii na jejich nepříjemné otázky, snažila se vybavit co možná nejvíce detailů. Ale co si budu nalhávat, ve většině případech se pachatel stejně nenajde.

     Jsem doma, už asi po sedmé procházím dům s nůžkami v ruce a dělám pravidelnou obhlídku bytu. Zbraň, kterou jsem legálně vlastnila mi ukradl násilník společně s ostatními věcmi v kabelce. Nůžky mi musí pro tuto chvíli stačit. Když jsem s obhlídkou bytu hotová, jdu do sprchy a dřu si kůži do krve, vlasy mám zničené od neustálého mytí, ale je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Při pohledu do zrcadla nepoznávám ženu, na kterou se dívám. Rány a modřiny se pomalu hojí, hojím se aspoň navenek.

     Bailey je jedna z mnoha žen, která byla znásilněna. V knize s ní prožíváme každý kolaps i nával úzkosti, prožíváme s ní velmi těžké chvíle. Nikdo, komu se toto stane, nikdy nepochopí, co se v člověku odehrává. Můžete jen tápat a odhadovat, ale do nitra mu nikdy nenahlédnete. Bailey byla zdrcená, raněná, zoufalá, unavená, vystrašená, kapitulovaná, na pokraji svých sil….a to je jen minimální výčet slov, která by se dala použít. Bailey se ve svém životě musí vyrovnávat se spoustou věcí, smrt rodičů, soudní spor s nevlastními sourozenci, její milenecký vztah, její lajdácký bratr…a do toho všeho všude samí potencionální pachatelé, kteří odpovídají „obecnému popisu“ muže, který ji znásilnil.

Jak se s tím Bailey popere, jak vyléčí svoji nemocnou duši, nechá hledání pachatele jen na policii? A co její rodina, která se z čista jasna zajímá o její zdraví? Dokáže vůbec opustit svoje útočiště a svoji ložnici? Nebo bude neustále jen zavřená a s dalekohledem v ruce pozorovat dům naproti…bude naslouchat své paměti a maminčiným slovům: „Povídej, co vidíš?“

Můj názor na knihu:

     Kniha Povídej, co vidíš je moje první zkušenost s Joy F. Musím konstatovat, že námět má vynikající, ale…. Zase je tu to „ale“. Bohužel, možná teď někoho zklamu, ale kniha byla tak rozvleklá, že jsem se chvilkami musela nutit do čtení. Ne, že by to nebylo zajímavé, to ne, ale bylo to vše zbytečně protahované. Hlavní hrdinku jsem samozřejmě dokázala chápat, neměla to snadné, ale 200 stran jen řešit její úzkosti pořád dokola, to bylo na mě trošku moc. Možná, kdyby to bylo trošku víc, já nevím „opepřené“? Nevím, toto je prostě můj názor, kniha mohla klidně dobrý 100 stránek určitě postrádat. Protože to jak se Beiley cítila dokázala autorka znamenitě popsat, tak aby to čtenář pochopil a nemusel se trápit tím samým pořád dokola. Kniha má štítek thriller, ale tento prvek jsem zaznamenala pouze 2x, na začátku a pak ke konci knihy. Ale abych knihu jen nehanila. Musím vypíchnout její znamenitý a perfektní konec. Posledních pár stran budete hltat jako diví. Bailey už bude trošku víc při smyslech a vy tu „rádoby normálnost“ opravdu oceníte. Joy opravdu znamenitě vygradovala konec, velký palec nahoru! Budete překvapení (já tedy byla, i když jsem někdy v půlce knihy tak nějak tipovala, ale nakonec to zavrhla) a možná budete i šokovaní.

     Knihu doporučuji, rozhodně ano, rozmanitost čtenářů je velká a to co vadilo mě, nemusí nutně vadit i ostatním. Takže, pokud je Joy vaše oblíbená autorka neváhejte, tahle kniha vám nesmí chybět.

HODNOCENÍ: 4/5

Blog: Knižní deníček

Jsi 6058. čtenář tohoto článku. Děkujeme.

Michaela Rubášová
Latest posts by Michaela Rubášová (see all)
Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail