Pravěk regionálního bigbítu (Povídka)

Počátkem šedesátých let se ještě chodilo do školy a do práce každou sobotu. V sobotu bylo vyučování až do dvanácti hodin. A přece na první vyučovací hodinu v pondělí a na poslední vyučovací hodinu v sobotu jsem se vždy velmi těšil. Na jedné základní devítileté škole v proletářské Ostravě to totiž byly slavnostní hodiny. Žactvo a učitelský sbor se shromáždili v tělocvičně a začalo velké představení. Nejdříve na scénu vstoupili tři zasloužilí pionýři a ten uprostřed nesl rudo-zlatou vlajku školy. Za nimi šli tři trubači, kteří na zlaté trubky troubili pionýrský pochod. No a za nimi pak kráčeli dva bubeníci, kteří bubnovali na červené bubínky se stříbrným kováním. Jaká to byla krása, mohl jsem na těch bubíncích oči nechat. Jak jsem toužil stát se taky pionýrským bubeníkem. Neměl jsem na to ale věk. Bylo mi pouze deset let a podle předpisů školy se mohl stát bubeníkem pionýr, který měl nejméně dvanáct let.

Další průběh slavnostního shromáždění už zdaleka nebyl tak zajímavý. Slova se ujal soudruh ředitel, který nám každé pondělí popřál mnoho zdaru ve školní výuce. Pak zpravidla hovořil nějaký učitel, který pionýry pochválil, ale taky pokáral za drobné přestupky. Na závěr promluvil hlavní pionýrský vedoucí školy o soutěži ve sběru a o činnosti pionýrských skupin. Následoval zase slavnostní pochod a pionýři odnesli vlajku do kabinetu. Sobotní slavnostní shromáždění bylo zcela obdobné, jen soudruh ředitel nám doporučil, abychom si přes neděli odpočinuli a načerpali nových sil do nového školního týdne.

Já jsem se těšil, že jednou budu taky pionýrským bubeníkem, a když mi táhlo na dvanáctý rok, na škole jsem chodil do kurzu rytmiky, který jsem zdárně ukončil. Pak jeden bubeník ukončil školní docházku a ve dvanácti letech jsem se stal školním pionýrským bubeníkem. Jak jsem si toho považoval. V modrých kalhotách, bílé košili s rudým pionýrským šátkem jsem každé pondělí a sobotu stával s pionýrským bubínkem u tělocvičny a čekal, až nám soudruh školník dá pokyn k nástupu. Trubky spustily ryčný pochod a já ještě s jedním bubeníkem jsme vířili na pionýrské bubínky a než pochod skončil, tak jsme třikrát obešli tělocvičnu. Nejedna sličná spolužačka vzhlížela s obdivem k pionýrským trubačům a bubeníkům.

Tak uběhly dva roky, ve škole jsem se těšil na prázdniny a o prázdninách zase na školní slavnostní představení. Pak to propuklo. Když jsme chodili poslední rok na základní školu, tak jsme se dozvěděli o The Beatles. Jak to bylo jiné a krásné. Žádné velké orchestry s trubkami a saxofony, ale čtyři vlasatí kluci, skupina ve složení tří kytar a bicích nástrojů. Kdepak, už mě nebavilo bubnovat na pionýrských shromážděních stále dokola pionýrský pochod, chtěl jsem hrát v opravdové bigbítové skupině.

Každá městská čtvrť měla hned několik bigbítových kapel, které bez playbacku hrávaly po hospodách na „čajích o páté,“ předchůdcích dnešních diskoték. Byla to krásná doba bigbítového nadšení, kdy na pódium vylezl každý, kdo uměl tři akordy nebo trochu hrát na bicí nástroje.

Taky my na základní škole jsme založili kapelu v tradičním liverpoolském složení. Na sólovou kytaru hrál Dušan, na doprovodnou Milan, Karel hrál na basovou kytaru a já na bicí nástroje. Kdepak, na kvalitní hudební nástroje my chudí proletářští synci jsme neměli, a tak jsme si je museli většinou vyrobit. První kytary jsme si vlastnoručně vyřezali ze dřeva ve školní dílně. Základem bicí soupravy byl červený pionýrský bubínek, který jsem si tajně vypůjčoval ze školního kabinetu, a velký buben vyřazený ze závodního klubu ROH, Revolučního odborového hnutí. K tomu jsem měl ještě jeden starší činel. Jako zesilovače nám sloužila stará rádia. Pak nastal ten slavný den, kdy jsme měli první vystoupení kapely v restauraci U Slunka a poté jsme tam vystupovali ještě několikrát.

Nastal konec školního roku a členové naší kapely opustili základní devítiletou školu. Každý z nás se dostal na jinou střední školu, ale zůstali jsme i nadále kamarádi. Byl to právě basák Karel, který se zasloužil o další trvání kapely. Dokonce se stal členem výboru Československého svazu mládeže na gymnáziu, které navštěvoval a zanedlouho tato jeho funkce nám přinesla ovoce. To bylo radosti, když Československý svaz mládeže nám zakoupil opravdové elektrické kytary značky Jolana, bicí nástroje značky Amati a jednoduchou aparaturu. Tak jsme se stali kmenovou bigbítovou kapelou gymnázia a pravidelně jsme hráli ve zdejším studentském klubu a dalších studentských klubech ostravských středních škol.

Nejraději jsem však hrával právě ve studentském klubu gymnázia. Pravidelně tam totiž chodila půvabná gymnazistka Dáša, krásná blondýnka s modrýma očima, nazývaná podle tehdejší velké filmové hvězdy Brigitte Bardot, ostravská Bardotka. Valně si nikoho nevšímala, ani moc netančila, kouřila ameriky a pila kofolu. Zato mi kluci jsme na ni mohli oči nechat.

V tehdejší Ostravě bývalo dobrým zvykem, že středoškoláci měli pravidelné předplatné do divadla, aby nerostli jenom jako dříví v lese, ale naučili se taky kulturně žít. Já jsem na ta divadelní představení rád chodil, nejenom proto, že mě divadlo bavilo, ale taky proto, že o řadu níže sedávala krásná Dáša. Jednou takhle o divadelní přestávce, když jsem ji tajně okukoval, upřela na mě své modré oči a povídá:

„Ty jsi ten bubeník z naší školní kapely, docela slušně hrajete.“

Ani Ringo Starr, slavný a bohatý, nemohl být šťastnější než já. Už ani nevím, co jsem tehdy blekotal, ale nabídl jsem ji cigaretu značky Kent, neboť na kulturu jsem si vždy brával ameriky, i když jsem většinou kouřil Sparty a když bylo hluboko do kapsy, taky Startky. Jak jsem byl rád, že jsem neprohýřil tu modroučkou pětadvacetikorunu s jednookým Žižkou, kterou jsem měl v peněžence. Pozval jsem Dášu na pomerančový džus a ona pozvání přijala. Zanedlouho jsem se osmělil a zjistil, že se oba zajímáme o umění. Tak jsem ji po divadle doprovodil domů a cestou jsme si povídali o spisovatelích a malířích.

No co vám mám povídat, začal jsem s Dášou chodit. Byli jsme oba romanticky založeni a tak mnohé naše schůzky se odehrávaly v tehdejších zříceninách Slezskoostravského hradu. Občas, když byla nějaká koruna nazbyt, tak jsme poseděli v módním baru Mefisto v centru Ostravy, naproti oblíbeného Domu potravin. Tam měli něco na šedesátá léta u nás nevídaného, juke box s obrazovkou. Když jste do něj hodili tři koruny, tak společně s muzikou se na obrazovce objevil i klip zvolené kapely. Jen pro zajímavost, pivo tehdy stálo jednu korunu čtyřicet haléřů. Dáša taky chodila na všechna vystoupení naší kapely ve studentských klubech. Ve studentských klubech býval taky takzvaný „muzikantský stůl.“ Byl přímo pod pódiem a o pauzách mezi hraním u něj sedávali muzikanti. Taky zde sedávaly dívky muzikantů a nejhezčí z nich byla moje Dáša, která mi říkala George.

Poslední rande jsme měli v polovině srpna roku 1968. Seděli jsme u Slezskoostravského hradu nad soutokem řek Ostravice s Lučinou. Dáša měla následující den odjet s rodiči na poznávací zájezd do Itálie a byla trochu smutná, že se dva týdny neuvidíme.

„Prosím tě, kdo se dneska podívá do Itálie, kdo si prohlédne italské památky a bude se slunit u moře. Dobře víš, jak je u nás těžké se dostat na Západ,“ utěšoval jsem Dášu. Abych ji rozveselil, zanotoval jsem píseň zpěvačky Inky Zemánkové Slunečnice: „Tak jako slunečnice každý den, otáčí se za sluncem, tak já stále hlavu svou otáčím jen za tebou. Bez Vesuvu Neapol, Florencie bez nebe, bez ledovců jižní pól, to bych byla bez tebe.“

Dáša se rozesmála. „Obvykle chlapci slibují dívkám modré z nebe, ale já ti tentokrát dovezu kousek modrého nebe z Florencie v lahvičce od voňavky.“

Nedovezla však nic. Asi se modré z nebe nemá slibovat. Přišel 21. srpen a s ním okupace naší země Sovětskou armádou. Dáša se už ze zájezdu nevrátila a společně s rodiči emigrovala. Podle kusých zpráv, které jsem o ní v průběhu dalších let dostával, se provdala za bohatého Němce a žila v Mnichově. No hold, krásná holka se v cizině neztratí. Jedno pozitivum však rok 1968 přece jenom přinesl. Byly zavedeny volné soboty.

Nastala normalizace a s ní i soumrak regionálního bigbítu. Vždyť i slavné české bigbítové kapely měly problémy a občas musely zahrát nějakou tu angažovanou píseň, aby se udržely na výsluní. Kapely, které chtěly vystupovat na veřejnosti, se musely podrobit zkouškám. Zkoušky byly těžké, určené profesionálním muzikantům, na to nadšení amatéři s několika akordy nestačili. Abych byl ale objektivní, skončila doba čajů o páté a začaly diskotéky. Mládež si mnohdy raději poslechla kvalitní, světové kapely z desek, než aby poslouchala nadšené amatéry. Tak se většina regionálních kapel rozpadla, stejně jako naše kapela.

Jedině basák Karel z nás zůstal rockerem tělem i duší a nosil stále dlouhé, i když už značně prořídlé háro. Minulou sobotu jsem u něj poslouchal Led Zeppelin a taky mi jako jeden z mála stále říkal George. Potkali jsme se na ulici.

„Ahoj George,“ již zdálky hlaholil. „Pamatuješ si ještě na krásnou Dášu, na tu ostravskou Bardotku?“

Mlčky jsem přikývl.

„Tak si představ, že jsem ji včera potkal. Má silnou cukrovku a už špatně vidí. Doprovázel ji její syn. Dáša je už vdovou a chce prožít stáří ve svém rodišti. Koupila si krásnou vilu na Slezské Ostravě. Jo, abych nezapomněl, na lístek napsala svou adresu a číslo mobilu, chtěla, abych ti to předal, což taky činím. Určitě jí máš navštívit. V sobotu zase přijď ke mně, pustíme si Ping Floyd. Musím už ale na šichtu, dělám ve fabrice vrátného, to víš každá koruna k tomu malému důchodu je dobrá,“ řekl a byl v trapu.

Jak asi Dáša vypadá, pomyslel jsem si. Oba jsme notně zestárli, neviděli jsme se bezmála padesát let. Paradoxně jen ten hrad, kde jsme se scházeli, omládl. Hradní zřícenina byla důkladně opravena a dnes je Slezskoostravský hrad kulturním centrem celé Ostravy.

Byl vlahý letní podvečer. Přivřel jsem oči a znovu jsem viděl ty štíhlé mladíky, včetně mě, z naší kapely, s hárem spuštěným po ramena a v květinových košilích. Hrábli do strun, lámanou angličtinou se silným slovanským přízvukem spustili hity skupiny Beatles a Rolling Stones a všechny ty dlouhonohé blondýny v minisukních kráčely na parket. Nejkrásnější z nich však zůstala sedět u muzikantského stolu a mile se usmívala. Bylo to moje děvče.

Napsal: Jiří Glet, autor turistických průvodců i článků pro art9

Jsi 4512. čtenář tohoto článku. Děkujeme.