Recenze knihy Dům roztříštěných snů

První republika, dvacátá léta. Vše je nové a plné příslibů.

Doramo Krásová má silné rodinné zázemí a dobrou práci, navíc i jisté zděděné
nadpřirozené schopnosti – zdá se, že nemůže být spokojenější.

Jenže nic není tak snadné, protože minulost je někdy jako závaží.

Na povrch vyplouvají ohavná tajemství a skryté zlo, proti němuž je třeba bojovat.
Zvládne to Doramo s pomocí svých sester a švagra, bývalého legionáře?

****

Příběh započatý záhadným pádem průzkumného letadla Hansa–Brandenburg B.I se neustále zauzluje a zaplétá…

Pořídila jsem si domů na prázdniny pěkný špalíček. Pět set stran s nádhernou obálkou ve stylu art deco, která lákala k přečtení. Miluju totiž seriál Četnické humoresky a těšila jsem se na atmosféru první republiky, již kniha slibovala dodat vrchovatě.

Dům roztříštěných snů začíná prologem, v němž sledujeme záhadný pád letadla. Omlouvám se za formulaci příliš podobnou té v anotaci, jenže těžko to popsat jinak. Někdo se vrací z jakési mise, je netrpělivě očekáván a místo odpovědí přináší otázky. Spoustu otázek.

Prolog je krátký a na něj navazuje první kapitola, v níž se již setkáváme s hlavní hrdinkou Doramo, což je milá rodinná přezdívka vzniklá z dívčiných dvou křestních jmen Dora Monique.

Mladá žena z velmi dobré rodiny, vzdělaná a dosti emancipovaná si vyrazí sama do biografu, (možná trochu natruc starosvětským obavám milovaného bratra) a tam potkává doktora Oswalda Steina, který se s ní dá do řeči.

Z náhodného setkání je brzy známost a mezi Doramo a Oswaldem začnou klíčit romantické city. Doramo je však obezřetná. Má totiž tajemství, které lidé nepřijímají snadno. V její rodině se dědí nadání číst lidem ve vzpomínkách, manipulovat jimi a dokonce telepaticky komunikovat se svými nejbližšími. Tahle opatrnost a tíže zamlčované pravdy kalí vodu jinak perspektivního vztahu. Navíc má Oswald bratra, který byl ve válce vážně zraněn a kdykoliv je donucen o něm hovořit, tuší Doramo, že jí její skorosnoubenec neříká celou pravdu.

Jedno vede k druhému a příběh se podivně proplétá a větví, aby se posléze zase spojoval. Autorka umně zavádí čtenáře po křivolakých pěšinkách, které vedou mezi historickým románem, urban fantasy, detektivkou a romantikou a funguje jí to velice dobře.

Tempo příběhu mi bylo příjemné, starosvětsky pomalejší, čemuž nahrává i důkladně budovaná atmosféra. Detaily z ikonické epochy první republiky okouzlují a baví a dávají tušit, že autorka má v tomhle ohledu víc než jen něco málo načteno. Napětí stoupá pomalu, snad až příliš pomalu, v poslední třetině se ovšem vyskytlo několik chvil, kdy mi šel skutečně po zádech mráz. Také je poslední třetina nejakčnější a přináší zajímavé zvraty a naději na lepší zítřky.

Irena Moravcová používá krásný bohatý jazyk ozvláštněný slůvky a spojeními používanými ve dvacátých letech minulého století, což je další dílek doplňující mozaiku stylového počtení. Umí též velmi dobře charakterizovat postavy způsobem řeči. Služku s německými kořeny nechává promlouvat zkomolenými německými výrazy a špatnou češtinou, v rodině Doramo se sem tam použijí vznešené výrazy pocházející z francouzštiny, což je rodný jazyk babičky. Jinak hovoří švagr, bývalý legionář a též lze dobře odlišit sestry Dory Monique. Celkově je text čistý a stylisticky vybroušený.

Ukázka str. 208:
Doramo se však na svolení neptala, obrátila se přímo na Tadeáše: „Nebolí to a není to pro tebe nijak riskantní. To už určitě víš. Budu velmi opatrná a zůstanu v klidu, ať uvidím cokoli,“ slíbila.
Že švagr souhlasil, vnímala Doramo jako projev celkem velké důvěry. Vážila si toho a byla pevně odhodlaná jeho důvěru nezklamat. Tadeáš naštěstí perfektně spolupracoval. Když se mu dívala do očí, bylo poznat, jak je soustředěný, doslova vojensky vzpřímený. Nepochybně se snažil myslet pouze na to, co viděl na nábřeží, a i když mu ta myšlenka občas utíkala a její okraje se rozmazávaly, Doramo viděla dost.

Kromě Doramo a Oswalda zabydluje příběh především její velká rodina a též několik Oswaldových příbuzných. Postavy jsou zajímavé, pečlivě prokreslené a živé. Obzvlášť dobře funguje chemie v rodině Dory Monique, kde jsou vztahy mezi postavami životně důležité.

Doramo představuje odvážnou a emancipovanou dívku. Její pohnutky jsou pochopitelné a obvykle též sympatické. Jako hlavní hrdince jí bylo možné rozumět i fandit, což považuji u příběhu za důležité.

Oswald se naopak dosti brzo začne jevit otravným. To ale není chyba, jelikož je to jeho úloha v příběhu.Pro ty, kdo jako já větří nějakou tu romantiku a bez ní jim v knize cosi chybí, prozradím, že se nemusejí bát. Autorka pro Doramo vymyslela někoho mnohem lepšího.

Bohužel tato nová postava do příběhu vstoupí poměrně pozdě a na můj vkus se vyskytuje až příliš vzácně. Ráda bych ji na stránkách potkávala mnohem častěji. Přináší totiž s sebou akci, činorodost a tu správnou dávku mužské energičnosti. Je to postava mnohem méně uhlazená než poněkud slizký Oswald, ale přesto si zachovává strohou eleganci, vážnost a hrdost gentlemana starých časů. Touhle postavou a ještě postavou Oswaldova válkou poznamenaného bratra Theodora mi autorka udělala opravdovou radost, protože takové charaktery potkávám na stránkách knížek moc ráda.

Závěrečný tradiční souboj dobra a zla, jak už to u fantasy chodí, byl nevyhnutelný a povedený, souhra postav obdivuhodná a všechny volné konce uzavřeny, nicméně sem směřuji jednu z velmi mála svých výtek. Přála bych si, aby byl závěr delší a celkově bych snesla pozvolnější dojezd. Možná je to ale jen známka toho, že se mi svět knihy nechtělo opouštět.

Poslední věc, kterou bych ráda vytkla je jméno hlavního záporáka. Jelikož se je dozvídáme v dosti pozdním stádiu knihy, působilo na mně trochu bezobsažně a možná jakoby se ani do pečlivě vystavěného světa nehodilo, evokovalo mi jiný druh fantasy, spíše z mytologického ranku. Cítila jsem, jak to pro mě ubralo na síle a působivosti úkazu, který byl jinak opravdu přesvědčivý a děsivý. Skoro si říkám, že beze jména a bez ilustrace by byl obluďák a následně zážitek lepší.

Vyprávění doprovází také několik ilustrací. Jsou černobílé a všechny nakreslila Eva Letáková. Zobrazují zajímavé momenty a to občas z netradiční perspektivy. Líbilo se mi, jakou lehkost a jaké zajímavé detaily do nich dokázala ilustrátorka dostat.

Obálku zpracovala Jana MaffetŠouflová a je prostě skvělá! Neméně mě okouzlila předsádka, která je též jejím dílem a díky dobovým inzerátům je zábavnou třešničkou na dortu precizně zpracované knihy.

Můj dojem je tedy veskrze pozitivní. Bavila jsem se několik večerů (což je za mně plus –byloto dost dlouhé, abych to neslupla za jedinou noc) a o vyznění jsem přemýšlela ještě několik dní poté. Věřím, že kniha potěší příznivce neuspěchaných detektivek s paranormálním až fantasy laděním a všechny ty, kteří si rádi vychutnají stylovou dobovku. Milovníci romantiky možná stejně jako já povzdychnou, že by si tohoto koření prosili příště přidat. Na druhou stranu ti, kteří slaďákům neholdují, se rozhodně nemusí bát. Vztahy jsou popsány vkusně a lehce.
Dům roztříštěných snů tedy nejde než doporučit.

Dům roztříštěných snů
Irena Moravcová
Straky na vrbě, 2021
Vazba pevná, stran 540

Jsi 1361. čtenář tohoto článku. Děkujeme.