Recenze: Věra Fojtová – Neviditelná zranění

---

Knih s podobným tématem je na našem trhu spousta, ale pokaždé se setkáte s něčím novým a stále vás to bude překvapovat. Neviditelná zranění nejsou výjimkou. Tento příběh mě naprosto nadchnul, pohltil a pocitově absolutně odrovnal. Velmi nádherný a dojemný příběh založen na skutečných událostech a z části i skutečném příběhu dvou lidí.

     Rút je v rozpuku mládí, je jí šestnáct let a svůj život miluje. Miluje svou matku i tetu, otec od nich z nezjištěného důvodu odešel. Možná už tušil, co se bude dít. V Čechách začíná válka a mladičká Rút nechápe, proč se pro ní věci začínají tolik měnit. Ani její vlastní matka jí nedokáže nic vysvětlit a tak se s věděním Rút pere sama. Nedokáže pochopit, proč z čista jasna nesmí chodit do školy, proč musí chodit na nákup jen v určeném čase a proč musí na prsou nosit žlutou ohavnou hvězdu. V čem jsou jiní, proč? Udělali snad něco? Rút nechápe a těžko se s tím smiřuje. Ještě však netuší, že tyto věci, které je doposud postihují jsou jen střípkem utrpení, které je ještě čeká.

     Jen díky jejímu onemocnění se jejich transport přesouvá na pozdější dobu. Ještě však nechápe, proč ji teta u lůžka povídá, aby byla ráda a aby s uzdravováním tolik nepospíchala. Neví, že její teta chce její utrpení oddálit. Nevědomost je jako balzám na duši, malá náplast na zatím neviditelné zranění. Co je může tak hrozného čekat? Vždyť jedou do pracovního tábora, prostě budou pracovat a až to skončí, vrátí se zpět domů. Ano, tak to určitě bude.

     A tak Rút a její maminka opouští svůj domov, svou Prahu a odjíždí posledním transportem pryč. Kam? To netuší. Oknem vlaku pozoruje ubíhající krajinu a vyhlíží konečnou stanici. Tou stanicí je Terezín. Jenže a bohužel, pro ně nebude konečná…

Ten první rok tam se dá ještě pokládat za snesitelný, jídlo je ale mizerné, podmínky jakby smet. V Terezíně se Rút seznámí s Ervínem. Mladíkem s uhrančivýma smutnýma očima. Ervín je opravdu pěkný kluk, jen ten smutek v očích… I přes to, že se znají jen krátce a jejich společné chvilky jsou jen sporadické, padnou si do oka. Rút velmi ráda poslouchá Ervínovu hru na klavír, která je v tomto pustém a mrtvém světe, jako malý neviditelný a soukromý ráj. Na krátkou dobu se znali, ale na mnohem delší se opustí a zapomenou na sebe… Maminčin zdravotní stav se horší a to není dobré. Možná právě proto je její maminka odsouzena k odjezdu transportem jinam a Rút jí samozřejmě neopustí. I když se jí to jistá osoba snaží vymluvit. Ona totiž ví proč….

     Terezín byla jen první stanice, tou další je Osvětim. Jejich cesta, která měla být společná se na tomto místě rozděluje. Nekompromisními důstojníky SS. U bran Osvětimského tábora vidí Rút matku naposledy. Dominující komíny, ze kterých stoupá kouř od rána do večera má neustále na očích….až po delší době ji dojde, k čemu a proč tu jsou….

     Terezín – Osvětim – Kurzbach – Gross Rosen – Bergen-Belsen….. Několik týdnů, měsíců a let. Transporty, pochody smrti, řídnoucí skupinky, prodlužující se seznam mrtvých… Několik týdnů bez jídla, přesuny v mrazu bez bot a ve sporém ošacení. Hlad tak krutý, že někteří  klesli tak hluboko, že jedli ostatky svých spoluvězňů…. Nekonečný teror…ale poslední dobou je v dálce slyšet střelba… Pomoc se blíží. Přijdou však v čas? Cesta pochodu smrti, ne nadarmo se jí tak říká. Až roztaje poslední sníh budou cestu lemovat mrtvá těla, děs a hrůza. Skutečné věci, které se děly a  na které nejde zapomenout ani kdyby člověk sebevíc chtěl.

     Podle anotace víme, že je to příběh dvou mladých lidí, i když se vlastně v knize potkali jen na krátkou chvíli. Ale nebojte, opravdu to bude příběh Ervína i Rút a i Ervínovi je v knize věnována patřičná část. A nebude o moc méně bolestná. Abych byla upřímná s Rút jsem prožila tři čtvrtě knihy boje o holý život a lidskou duši. Prožila jsem s ní všechny pochody, transporty, hlad, bolesti, bezmoc a utrpení. Prožila jsem s ní hrozně moc. V poslední části knihy, když už bylo po válce nám dala autorka nahlédnout do Ervínova životního příběhu. Myslela jsem si, že je všemu už konec a budu se jen vzpamatovávat.

     Jenže, pokud mě část týkající se Rút a její matky absolutně šokovala, tak ta Ervínova mě totálně rozdrtila.Už chápu ta neviditelná zranění. Jak trefné. Jizvy se zahojí, budou jen připomínkou něčeho hluboko zakořeněného, ale jizvy na duši, které nejsou na první pohled vidět tu jsou a bolí stále. Asi vás zastrašují moje použité slovní výrazy, jako je „rozdrcení“ a „šokování“, ale nebojte se. Prostě tahle kniha zacloumá s vašimi emocemi a to je správné. Možná vy sami najdete výrazy úplně jiné, ale právem budou zasloužené. Tyto hrůzy se děly, jsou součástí našich dějin, našich předků a nikdy nebudou zapomenuty. Je správné, že jsou tyto knihy psány, je to potřeba. Dává nám to nahlédnout do naší minulosti, která je a bude naší součástí ať chceme nebo ne.

     Knihu doporučuji všem. Nebojte se jí, je to nádherný a dojemný příběh, který si zaslouží být čtený. Děkuji autorce za skvělé zpracování knihy, která vás ani na chviličku nepustí ze svého papírového světa. Skvělá zkušenost i zážitek.  Knihu k recenzi mi poskytlo nakladatelství MOBA.