Tajemství ukryté v hluboké tůni

Naslouchej tomu, co ti našeptává řeka…

Říkala jsem si: počkej, počkej až pomine ten prvotní humbuk a pak teprve si knihu přečti. Nějaký ten čas jsem tedy počkala. Pak jsem si říkala: vyprdni se na ta negativní hodnocení a neboj se, vždyť se ti Dívka ve vlaku přece líbila.

Mám výhodu v tom, že dokáži ke knize přistupovat bez očekávání a předsudků. Snažím se neporovnávat díla autorů a snažím se na každou jednotlivou knihu koukat jako na ojedinělý unikát. Možná proto se moje hodnocení bude lišit nebo také možná proto, že jsem tuto knihu vnímala a chápala úplně jinak.

Tam, kde teče TA řeka. Divoká, nespoutaná a přitom místy malebná, klidná a lidsky živá. U této řeky to začíná a u této řeky náš příběh také skončí… Možná ale taky ne a dál si bude plynule žít svým vlastním životem a uchovávat tajemství, našeptávat a přitahovat svou temnou hloubkou další „potížistky“.

Malé městečko Beckford má svoji vlastní historii, temnou historii, která sahá až k počátkům čarodějnictví a jejíž součástí je právě řeka, která toto jinak malebné městečko obepíná jako had. Někdy je hnána nespoutaným proudem, jindy plynule a tiše plyne. Někdy je tichá a jindy, když budete pozorně poslouchat, vám bude našeptávat svůj příběh. Někdy řeka rozevře svou náruč a vyjeví co v sobě ukrývá. Pokaždé, když toto udělala, naskytl se obyvatelům městečka pohled na nebohé utopené ženy, které přišly ukončit svůj nešťastný život do míst, kde byla řeka nejklidnější. Skokem ze skalního výběžku se vrhly do jejího náručí. Tato řeka ví, tato řeka chrání, tato řeka je v Beckfordu symbolem smrti, obzvláště pak její tůň, která je v létě pro všechny obyvatele místem vodních radovánek a nikdo jí neřekne jinak než Tůň tonoucích. Za velmi krátkou dobu tu však ukončila svůj život další žena, další potížistka…

Jules Abbotová se vrací do rodného městečka, ze kterého kdysi utíkala hlavně kvůli své sestře a dalším nehezkým zážitkům. Nyní, se po několika letech vrací zpátky, aby identifikovala její tělo a postarala se o její dceru. Každého v tomto městečku nějakým způsobem řeka ovlivnila i Julii… Neví co si počít s problémovou Lenou a neustále přemýšlí, proč to její sestra Nell vůbec udělala. Proč se zabila? Může za to ta publikace o historii řeky?
     V tomhle městečku má snad úplně každý svoje tajemství a my je budeme pomalu společně s řekou odhalovat. Jestli se nám to podaří, to je ve hvězdách…nebo v tomto případě spíše ve hlubinách… Pozorně poslouchejte, možná na vás budou promlouvat…
 __________________________________

Můj dojem:

Předem upozorňuji na to, že knihu nemám jako recenzní výtisk, tudíž ji nechválím kvůli vydavateli nebo marketingu!
Asi jsem exot nebo divná, ale zjevně jsem zatím jediná, kdo knihu hodnotí plným počtem hvězd. Já jsem zkrátka a dobře nadšená. Dokonce je Do vody, podle mého názoru, ještě lepší než Dívka ve vlaku a i ta se mi hodně líbila.
Bezesporu jsou knihy P.H. hodně diskutabilní, názory na ně se značně různí a pokud to nebylo jasné po její prvotině, tak teď už jistě je – její knihy nesednou každému.
To, co jiní považují za vleklé a nudné, já považuji za skutečně poutavé a napínavé. Množství postav (10), které v příběhu vystupují a vypráví svoji verzi příběhu, je pro většinu čtenářů matoucí, chaotické a přehnané, já jsem si v tom už od začátku značně libovala. Proč by to mělo být matoucí? Všichni byli ze stejné vsi a tak nějak logicky to do sebe zapadalo, nebylo těžké si uvědomit kdo je kdo a kam vlastně patří. To množství postav, jejich úhly pohledu a vlastní důležité role v příběhu mi na knize přišlo to nejlepší. Ale konec dalšího rozebírání pro a proti, tady je krásně vidět rozmanitost čtenářského publika a nejsem exot ani já a ani vy, kterým se to nelíbilo.
Příběh možná plyne pomalu jako řeka, ale také místy nabírá na obrátkách a bouří se. Střídají se krátké kapitoly v podání deseti různých postav, které jsou všechny nějakým způsobem propojeny, znají se. Jako příjemnou  vsuvku a zpestření celého příběhu chválím samostatné kapitoly věnované Tůni tonoucích – příběh, který vypráví řeka o utopených ženách.
Jádrem příběhu je tajemství, které ukrývá řeka a vlastně nejen ona. Jenže díky další utopené vyvstávají na povrch různé souvislosti s předchozími utopenými ženami.
Autorčin styl mi neskutečně sedí a já jsem moc ráda. Jasně, po přečtení několika hodnocení a recenzí jsem se bála, že budu zklamaná, ale já se začetla okamžitě a pořád jsem si kladla otázku, proč se to někomu nelíbí? Ale očividně jsem prostě naladěna na stejnou notu, jako autorka. Líbí se mi, jak do poslední chvíle uchovává tajemství a stejně si ještě nějaké ponechá, ale pozorný čtenář ví…
Hawkinsová sice apeluje na přání svých čtenářů, ale neplní jejich požadavky jako hodný psík. Píše pro ně, ale zároveň si píše po svém i za to riziko, že ne každému to sedne. Zkrátka a dobře si „jede“ to své a zůstává věrna svému osobitému stylu a to se cení!
Knihu nepovažuji za nudnou, vleklou ani matoucí. Příběh je tajuplný a každá kapitola mi dávala ochutnat kousek tajemství a tím mě krásně táhla kupředu. Stejně tak, jako jsem nelitovala přečtení Dívky ve vlaku, tak nelituji ani přečtení autorčiny druhé knihy. Nejde toho litovat, protože za mě je to jedna z nejlepších knih tohoto roku a dokonce předčila i Dívku ve vlaku. Beze studu dávám plný počet hvězd!

Hodnocení: 90%

Jsi 3540. čtenář tohoto článku. Děkujeme.

Michaela Rubášová
Latest posts by Michaela Rubášová (see all)
Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail